Na rytmickém odřezku táborských deatherů F.O.B. vyrašil o poznání méně metalový pupenec, který v současnosti dozrál k prvnímu plodu. Tím je kotouč, nazvaný „Levá pravá“, který JAPAMATA JAM PIT před nedávnem vypustili do světa. O co vlastně jde? Přiznám se, že po prvním poslechu mne napadla i alternativa, že jde o pokus, jakým otestovat hudební pisálky našich luhů a hájů. Obsah CD je opravdu na dnešní dobu nekonvenční a dosud mi je záhadou, proč celkem zruční muzikanti natočili podobný materiál. Je sice pravda, že v neotřelém přístupu a podivnostech si celkem libuji, ale tento druh podivností mi pod nosem příliš nezavoněl.

Žánrově se budeme pohybovat v kolbištích rocku takříkajíc alternativního, s mírnými přesahy do tvrdších žánrů. Hlavní zbraní, která tvrdě a nekompromisně zaútočí na vaše uši, je velmi nevyvážený zvuk celé kolekce skladeb. Proti celkem slušně nazvučeným bicím a baskytaře nastupuje mocný soupeř - kytara. Určitou řídkost, která vychází i z toho, že byla nahrána zřejmě pouze v jedné vrstvě (čest několika málo výjimkám), jsem ochoten překousnout, nicméně archaický prapodivně vyvýškovaný zvuk, připomínající v mnohých chvílích silně netalentovaného houslistu, jenž se se svým skřípáním snaží naplnit Paganiniho nejdivočejší noční můru, se již přehlédnout nedá. Před patnácti lety by se jistě oko přimhouřit dalo, ne však v dnešní době, kdy i v domácích studiích vznikají nahrávky srovnatelné se světovou úrovní. Bustrovaná kytara postrádá potřebný tlak a hutnost, zefektovaná a čistá zase nedokáže vykouzlit náladotvorné momenty, o které se místy snaží. Velkým spojencem kytary v boji proti celkem vyrovnané a zajímavé rytmice je i zpěv. Přiznám se, že pro mé uši to v některých chvílích byly krušné chvíle. Petr Kášek má hlas, jenž disponuje mocí odsoudit většinu hodnostářů hvězdné pěchoty z obou ročníků Supertars do pozice pouhých statistů. A v tomto případě nepomůžou ani efekty, kterými je zpěv místy kamuflován. Dovolím si předikovat i to, že vokalista je ten druh zpěváka, kterému stěží pomůže k lepšímu výkonu odborné vedení. V hrdle to prostě nemá. V bitvě mezi kvalitnější rytmikou a velmi zvláštním zbytkem, který se na kotouči odehrává, tedy s přehledem vítězí aliance kytary se zpěvem srážející celý materiál nelítostně na kolena. Tyto dva atributy také dodávají materiálu velmi garážovou příchuť a syrový odér „živáku“. Sem tam se člověk neubrání dojmu, že se nahrávalo na „první dobrou“, takže se na CD dostaly nepřeslechnutelné chyby.

Abych jen nelamentoval, najdou se tu i pasáže, které se mi líbí. Sekané recitace na hraně s rapem vokalistovy Petrovi celkem sednou. V brutálnějších polohách sice není neochvějná jistota, nicméně není zde nic, co by přímo bilo do očí jako u melodického zpěvu, občasné vysoké hlasové kreace jsou v rámci celku osvěžující. Některé rytmy v souhře s baskytarou nabízejí momenty zajímavé a občas jsem litoval, že je zazdívá kytara a zpěv. Rozhodně by bylo ku prospěchu věci bicí a baskytaru někdy nechat osamocené a rozvinout motivy, které hrají. Nejlépe na CD dopadají skladby tvrdší, hustě protkané hardcorovými momenty, například poslední „Fake“. Co zaujme je i „Follow Me“, u které jsem si pro ne nepříbuzné aranže a celkový feeling písničky několikrát vzpomněl na pecku „Come With Me“ od Puff Daddyho. Skladby jako takové vykazují dar určité sterility, málokterý motiv má potenciál opravdu zaujmout, ačkoliv se v něm třeba ukrývají celkem neokoukaná a neotřelá místa. Po hudební stránce tu chybí zdvižený prst, který by upozornil, že se děje něco zajímavého.